5. kapitola - Za pár let nashledanou, Forks

16. října 2010 v 12:07 | KikiB. |  POVÍDKY
TT

Celou noc jsem strávila vedle svého manžela a poslouchala, jak mi brnká tklivé tóny na klavír. Ta hudba do mě proudila, jako nový život. Připadala jsem si, jako květina a jeho talent bylo moje Slunce. On byl moje Slunce. Zavřela jsem oči, i když jsem nebyla unavená a opřela si hlavu o jeho kamenné rameno. Políbil mě do vlasů a přitom nepřestával hrát. Střídal jednu skladbu za druhou a nikdy se neopakoval. Zahrál mi mou ukolébavku, Esmeinu oblíbenou i novou píseň, kterou složil, když se narodila Nessie. Musela jsem se pousmát. Ještě nedávno jsem jí uspávala ve své mramorové náruči a v následujícím týdnu budeme žít v jiném městě a ona, moje malá Renesmee bude chodit do školy. Neměla jsem nejmenší strach z jejích vědomostí. Edward i já s ostatními členy rodiny jsme dělali, co jsme mohli, aby byla vzdělaná. Vše hltala plnými doušky a její hlava, byla na nové informace houba.

Neustále se vyptávala a prahla po čemkoliv novém. S Forks jsme se měli rozloučit dnes o půlnoci. Malý rituál, rodiny Cullenů. Pro mě to bylo poprvé, co jsem se mohla účastnit. Když seběhla Alice ze schodů, Edward jen mírně natočil hlavu, ale jeho prsty dál hladily klávesy.

"Jo, můžeme." Odpověděl na nevyřčenou otázku a zakončil skladbu. Chtěla jsem se malý okamžik bránit, ale jeho rameno mi zmizelo pod hlavou a mě nezbylo nic jiného, než s povzdechem vstát.

"Tak fajn, v čem je pointa té půlnoci?" Zavrčela jsem, ale Alice jen radostně zatleskala.

"O půlnoci ožívají duchové." Zazpívala a mě spadla brada. Dělá si ze mě legraci? Duchové? Matně se mi vybavila vzpomínka na období, kdy jsem byla člověk a křičela na Jacoba, že pokud je Angela čarodějnice, beru ji do party, ale duchové?

"Ona ví, že je to jen báchorka, Bello. Ale líbí se jí." Vzdychl rezignovaně Edward. Jasper s Emmetem přeskočili zábradlí a ladně přistáli po mém boku. Ani jsem se nepohnula. Zvykla jsem si na to. Emm se zakřenil a hodil mi černý uzlík látky.

"Co to je?" Vyzvídala jsem a rozmotávala balík. Edward se jen uchichtl a odstoupil ode mě. Mohla jsem si domyslet, že to je bezpečnostní opatření, jelikož ho i Emmet s Jasperem napodobili. Když se látka rozmotala, zírala jsem na dlouhý černý plášť. Nechápavě jsem střelila pohledem po Jasperovi, který mi s úsměvem dítěte podával voskovou svíčku. Mohli slyšet, když mi to vše zapadlo na správné místo a já vytřeštila oči. Zmizeli rychleji, než by to dokázal Edward, ale jejich smích se nesl domem. Alice kreslila nevinně špičkou boty do podlahy kroužky a Edward se dusil smíchy.

"Jsem ráda, že jsem vás pobavila." Sykla jsem, ale v krku se mi tlačil smích. Koutky úst mě prozradili a dali signál Edwardovi, že je pohroma zažehnaná.

Vyšli jsme před dům, jakmile odbyla půlnoc.

Všichni se podívali na nebe a sledovali úplněk. Jen já se kousala do svých dokonalých rtů a užírala se nudou. To je celé? Koukat na měsíc? Trhla jsem sebou, když Carlisle promluvil.

"Rimanere così come sono." Zašeptal. Střelila jsem pohledem po Edwardovi, ale ten měl oči pouze pro měsíc.

"Permanecer como están." Vzdychl Edward.

Ruka mi cukala, abych si nepoklepala na čelo. Co to říkali? Edwardově španělštině jsem trochu rozuměla, ale co ten Carlisle?

Hledala jsem pomoc u Alice, ale než jsem do ní mohla strčit, odříkávala i ona.

"Restent comme elles sont." Zatrylkovala. Vzdala jsem to, nemělo to cenu. Zeptám se jich pak. Snad mi to poví. Z mých úvah mě vytrhl Emmet svým hlasem.

"Můžeme?" Ptal se nás a všichni, kromě mě, kývli. To jsem nesnášela. Připadala jsem si tam, jako černá ovce. Než jsem však stihla něco namítat, rozeběhli se k lesu.

"Moment." Vypískla jsem zděšeně a vyrazila za nimi. Těsně před řekou se rozutekli.

"Řekne mi někdo, co se to tu děje?" Pištěla jsem na celý les. Kdesi mezi stromy jsem zaslechla Rosalie, nadávala Emmetovi. Taky jsem chtěla nadávat, jenže když jsem se rozhlédla, nebylo komu.

"Jestli nevylezete, tak…" Ruka mi zakryla ústa. Cuklo to ve mně a v krku se mi ozvalo tiché, výhružné vrčení.

"Nevrč, to jsem já. Pojď." Šeptal mi do ucha můj milovaný manžel a uvolnil sevření, takže jsem se mohla k němu otočit.

"O co tu jde?" Zasyčela jsem. I když v měsíčním světle vypadal, jako mladý řecký Bůh, měla jsem na něj vztek.

"Máme hodinu, abychom našli nejcennější věc." Řekl a tvářil se smrtelně vážně. Obočí mi vyběhlo do půli čela.

"Co prosím?" Asi jsem špatně slyšela, protože to by jinak byla noční můra.

"Máme najít nejcennější věc ve Forks." Protočil panenky, jakoby to byla samozřejmost. Vzal mě kolem pasu a zvedl mě tak, aby se naše rty dostaly dost blízko.

"Asi jsme vyhrály." Zasmál se. A to bylo i na mě moc. Nepohnuli jsme se z místa a vyhráli jsme? Asi jsem ta pravidla vážně neznala.

"A jak?" Jen se mi usmál do rtů a hladově mě políbil.

"No, našel jsem to nejcennější ve Forks. Našel jsem tebe, Bello." Být člověkem, zrudnu. Děkovala jsem všem silám, které zařídily, že se upíři nemůžou pýřit.

"Povíš mi, co jste to říkali u domu?" Zkusila jsem využít šance. Edward mě stále svíral v náruči a jen se krásně usmál.

"To znamenalo: Zůstaň takové, jaké jsi. Carlisle to řekl v italštině, já ve španělštině a Alice ve francouzštině." Konečně mi svitlo. Jak logické. Loučili se s místem, kde žili a doufali, že se jednou vrátí a vše bude stejné. Začalo mi být trochu smutno z toho všeho kolem. Opustit tohle místo. Své přátele a vrátit se, až budou všichni po smrti. Trhla jsem sebou při té myšlence, ale z posledních sil jsem jí zaplašila.

"Mám to." Ječel za našimi zády Emmet a hnal se s Rosalie k nám. Ztuhl, když nás uviděl.

"Hej, hnuli jste se odtud vůbec?" Vrčel.

Edward jen zavrtěl hlavou a já se rozesmála. Rosalie sebou plácla pod strom a hodila po Emmetovi větev.

"Říkala jsem ti, že se nám to letos nepovede."

"Už to neseme." Zpívala Alice, ale nějak extra se k nám nehnali. Nejspíš už to viděla. V ruce nesla pár kvítků a Jasper měl na hlavě věneček z jiných kvítků. Emm se lámal v pase. Jasper se jen culil a Alice zářila.

Carlisle s Esme se neukázali vůbec. Začínala jsem se o ně bát, ale Emmet, který byl vždy plný taktu do mě dloubl loktem.

"Je to jako vždycky. Určitě jsou někde v ráji." Rosalie po něm opětovně střelila kamenem, ale Emm se mistrně vyhnul a mě strhl na stranu Edward.

"Ehm, pardon." Krčila Rosalie ramena.

"Fajn, co kdo máte?" Vyzvídal Emmet a Rosalie se začala rozhlížet, co by po něm hodila teď.

"My máme přírodu." Smála se Alice. Emmet opětovně zabloudil pohledem k Jasperově hlavě, kde stále odpočívalo kvítí.

"Vidím. No, my máme průvodce po Forks." Zavrčel Emmet, jelikož mu nejspíš došlo, co to vymysleli.

"Průvodce?" Vyprskl Edward a Rosalie vymrštila ruku s drnem trávy. Edward ho lehce odpálkoval jiným směrem.

"Tak se pochlub, když jste se odtud nehnuli, co máte." Štěkala na nás, ale Alice se jen zasmála.

"To je skvělý, vyhráli jste. To mě nenapadlo." Tleskala. Jasper s Emmetem a Rose byli zmatení.

"Edward má Bellu a Bella Edwarda." Smála se a pohled na ty tři byl k nezaplacení. Emmet se plácl dlaní do čela, zatímco Rosalie mu vlepila druhou do temene. Jasper stál s věnečkem na hlavě a čekal, kdy se z toho vyklube nějaký hloupý vtip. Nakonec se začal smát, což upoutalo pozornost rozzuřené Rose a přidala se k němu i s Emmetem.

"Ok, druhá fáze." Vykřikl Emmet. Zaskučela jsem. Už ne! Chtěla jsem si se svou cenou zalézt někam do houští a vzít si příklad z Carlislea a Esme.

"Zapomeň, to je moje místo." Vyhrkl Edward a propaloval pohledem Rosalie.

"Máš tu louku podepsanou?" Komentovala to jízlivě a chytla Emmeta za ruku.

"Rose, tam nechci. Jdeme k naší rokli." Fňukal Emmet a Rosalie byla v šachu. Udělala by pro něj cokoliv. A naštvala by Edwarda čímkoliv. Očividně jsme vyhráli. Zase. Edward mě vzal do náruče a rozeběhl se tmou.

"Dotaz, kam letíme?" Šeptala jsem mu do ucha, zatímco mi vítr čechral vlasy.

"Na naší louku." Usmál se.

Když jsme dorazili, postavil mě na zem. Pozorovala jsem podzim, který se podepsal do trávy i stromů. Měsíc byl jediný svědek tohoto místa. Pozorovala jsem prach ve vzduchu a drobný pyl, jak se od něj světlo luny odráží a tráva se třpytí pod návalem rosy. Můj manžel si stoupl za mě, a objal můj pas. Bradu mi opřel o rameno.

"Na tohle místo nikdy nezapomenu. Nebýt jej, nejspíš bych se nikdy nedokázal přemluvit, abych tě políbil." Šeptal mi do ucha. Vzpomínala jsem na ty chvíle tady a neunikla mi ani vzpomínka na Luranta. Jacob mě zachránil. Pro Edwarda, i když to tehdy nevěděl. Edward mi přejel dlaní po břiše a přitiskl si mě víc k tělu.

"Ou, Edwarde, nemyslím si, že je tohle vhodné místo." Culila jsem se nervózně, ale on mi přitiskl mlčky rty ke krční jamce.

"Na rozloučenou." Prosil a nepřestával mě líbat na krku. Zaklonila jsem hlavu a udělala mu tím víc prostoru. Tiše mi zasténal do ucha, když jsem se o něj lehce otřela. Prudce mě otočil a ukončil tu vzdálenost, mezi našimi těly. Vrhl se na mě, jako na svou kořist. S grácií a elegancí pumy a zároveň krásou, kterou nedokázal popsat ani jeden světový autor. Povalil mě lehce do trávy, která se pro tuhle chvíli stala naší postelí, stromy se nad námi skláněli, vypadající, jako závěsy a nebesa nám dělalo nebe. Mé oči však patřili jen Edwardovi. S neskutečnou přesností se dotýkal mého těla. Po jeho dlani mi na těle zůstávala vypálená stopa, která se vpíjela do morku kostí. Zručně mě zbavil vrchního oblečení a nenechal si ujít jedinou šanci, kdy se rty dotkne mého těla. Bylo mi horko a byla mi zima. Chtěla jsem utéct, ze strachu o svůj rozum a toužila jsem zůstat, abych dostala víc. Ano víc, chtěla jsem víc. Energie mi naplnila tělo a já ze svého Boha strhla košili. Tiše se mi zasmál do ucha.

"Alice nás zabije." Smál se a nepřestával mě líbat. Bylo mi to jedno. Teď jsem tu byla jen já a on. Kalhoty jsem roztrhla stejně a poté mu už nic nebránilo, aby i on povolil svým touhám opratě a serval moje šaty. Když už do pekla, tak s noblesou, pomyslela jsem si. Bylo mi jasné, že Alice nás tam pošle hned, jakmile nás uvidí. Zasténala jsem, těla se spojila, louka se s námi zatočila, byl jemný, něžný a klidný, cítila jsem jeho ruce všude, cítila jsem jeho chloubu uvnitř sebe, dech se mi pomalu zrychloval, i když jsem neměla nejmenší důvod dýchat, Edward lehce vzdychl a mně se rozeběhl mráz po zádech. Zaryla jsem mu nehty do zad a on to vzal, jako signál. Přitlačil. Prohnula jsem se v zádech a jeho ruce se mi omotaly kolem zad. Přirazil znovu. Z krku se mi vydral sten, jeho boky se roztančili a intenzita se zrychlila. Mýtina se točila víc a víc, už to nešlo zastavit, byla to moje dávka heroinu. Chtěla jsem víc, rychleji, víc, rychleji, víc….

Edward se propnul, jako luk v souladu s mým tělem a hlasitě jsme vzdychli. Zůstali jsme oba nehybní, jako sochy. Vpíjeli jsme se jeden druhému do očí. Stále s propletenými těly a já cítila, jak se naše chvíle vpouští do hlíny tohoto místa, a kus této louky si odnášíme s sebou. Co víc chtít? Edwardovi se v očích zablýsklo a uličnicky se usmál. Levý koutek úst se mu při tom nadzdvihl a přiblížil svou tvář k mé. Trochu jsem se přikrčila, protože jsem netušila, co má za lubem. Sevřel mě ve své náruči a v jediném okamžiku byl na nohou. Držel mě lehce, a přesto jsem stále věděla, že mé tělo neopustil. Pokoušela jsem se uhodnout, co se mu honí hlavou, ale všechny ty scénáře byli absurdní. Nemožné do chvíle, než mě odnesl k potůčku za naší loukou a vkročil do vody. Voda nestudila a ani nepálila. Alespoň ne tak, jako jeho tělo.

"Dal bych za tebe celou nesmrtelnost, pokud by si o to stála, Isabello Cullenová." Zašeptal a opět si mě hladově vzal uprostřed klidné podzimní říčky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama