13. kapitola - Bílá bóje

24. října 2010 v 17:17 | Kiki B. |  POVÍDKY
TT

Prosím, nechte mě udělat správnou věc. Alespoň jednou mi dovolte pomoct. Nejezděte za mnou, nemá to cenu. Rozhodla jsem se sama. Už se nevrátím, pokud uspěji. Chci jen, abyste věděli, že vás miluju. Milovala jsem Vás a vždycky budu. Maminko, tatínku, Jacobe, Alice, Rose, Emmete, Jaspere, babičko a dědo… je mi to moc líto… Sbohem.

                                                                                   Vaše Renesmee Carlie Cullenová


Její jméno mi křičelo do tváře, jako výstražný trojúhelník na silnici.

Renesmee! Renesmee! Renesmee!

Spojení dvou jmen, která pro mě znamenala mnoho. A po jejím narození, ještě víc.

Renesmee! Renesmee!

Civěla jsem na kus papíru zmáčeného slzou dítěte a nedokázala odtrhnout zrak. Pusu jsem měla němě dokořán. Snad jsem doufala, že z ní vypadne nějaké slovo. Nic. Planá naděje. Ticho.

…nemá to cenu…

Semkla jsem víčka a zatnula pěsti. Až pozdě mi došlo, že stále svírám list v ruce.

Rozhodla jsem se sama…

Jistě, že sama. Tak hloupé nápady vymýšlela převážně sama. Konečně jsem dokázala zvednout hlavu. Vztyčit ji, aniž bych se musela stydět, že jsem ji v tom nedokázala zabránit.

Už se nevrátím, pokud uspěji…

Ach, Renesmee. Pomyslela jsem si. Edward seděl těsně vedle mě a objímal mě kolem ramen. Sám byl však na míle vzdálený ve svých myšlenkách. Krabatil čelo a občas zasténal. Nevěnoval mi pozornost. Jen jsem si mohla domýšlet, co se mu honí hlavou.

Jedno bylo jisté. Byl právě propojený s Alicí, která třeštila oči doprostřed skleněného stolu. Jasper, hladící její záda jednou rukou a držící papír tou druhou, měl nejumučenější výraz. Všechny pocity v místnosti ho tlačily ke zdi. Alice kreslila svůj výjev, jak tenkrát ve Phenixu, když viděla baletní studio. Ale co…

…je mi to líto…

Zakroutila jsem hlavou, abych to celé zahnala. Proč se nikdo z nich nehýbe? Co to znamená? Co tu vlastně dělám? Nemám tu být. Mám sedět v letadle do Itálie. Zachránit dceru. Nemám tu sedět a zírat do prázdna. Není mrtvá! Ještě není mrtvá!!!!

Cosi ve mně se konečně pohnulo a Edward s Alicí vytřeštili oči. V tu samou chvíli jsem se zvedla z gauče.

"Edwarde, odjíždíme." Ve vteřině stál po mém boku a usmíval se. Nehodlala jsem ztrácet čas, přemýšlením, proč tomu tak je. Jacob jen vypískl a stál hned z druhé strany. Emmetovi s Jasperem to trvalo déle, než pochopili, co se děje. Nepochybovala jsem ani vteřinu, že se přidá i zbytek rodiny a v celé sestavě jsme vyrazili na letiště.

V letadle jsem vytočila číslo Nessina mobilu. Zazvonilo to párkrát, než se ozval nejistý hlas.

"Haló?" Spadl mi kámen ze srdce, že ještě žije. Ale moje mateřská stránka se nedokázala ovládnout. Nešlo to.

"Nessie? Kde jsi? Co to děláš? Zbláznila ses? Hned se zase vrať a nediskutuj se mnou. My si pro tebe jedeme a ty se k nim ani nepřiblížíš."

Ovládl mě hněv, který jsem se tak moc snažila potlačit. Můj vztek zesílil, když se v telefonu ozval obsazovací tón. Bylo to, jako dostat dělovou koulí do žaludku. Cukla jsem sebou. Edward mě objal, ale ani to mu nepomáhalo.

"Proč jsem na ni křičela? Jsem normální? Renesmee, vrať se." Šeptala jsem do Edwardovy košile.

"Neboj se, Bello. Alice ji sleduje. Ještě není ve Volteře. Máme šanci. Ona sama neví, co podnikne." Tišil mě, ale absolutně to nepomáhalo.

Zavřela jsem oči a za mramorovými víčky se mi začal promítat film. Ten příběh byl starý přes osm let. Stejný pocit nejistoty, nicoty, prázdna. Stejná cesta, dokonce i stejný doprovod - až na pár výjimek. Ohlédla jsem se po Alici, která na mě nenápadně kývla. I jí to přišlo, jako opakování minulosti. S tím rozdílem, že nešlo o Edwarda, ale o Renesmee. Prokleté geny.

"Minulost se zopakuje, neboj se." Zvýšil hlas Edward, který mě přistihl při kontaktu s Alicí. Nejspíš mu došlo, nad čím spolu přemýšlíme. Neskutečně jsem si přála, aby měl pravdu a my to stihli. Když se letadlo sneslo k zemi, vletěli jsme do prvního auta na parkovišti. Alice sice chvilku váhala, ale nakonec odolala a vzala auto, které bylo blíž.

"Kéž bych tu měla svoje autíčko." Vzdychla a sedla si na zadní sedadlo. Edward zabral místo za volantem a protočil oči, jako reakci na Alicino vzdychání. Já se schoulila na místo spolujezdce. Objímala jsem hrudník ze všech sil. I když jsem věděla, že se nerozpadnu, mé tělo dělalo vše proto, aby tomu bylo jinak. Copak si neuvědomuje, jak mi ubližuje?

…je mi to líto…

Hučelo mi v uších.

"Mě taky, Renesmee." Špitla jsem při pohledu z okna. Během chvíle se před námi vztyčilo panorama Voltery. Stiskla jsem hruď ještě víc, při návalu dalších vzpomínek. Na ten den, kdy jsem tenhle úkaz viděla prvně.

"Je to nepříjemné, že?" Položila mi ruku na rameno Alice.

"Ani nevíš jak. Voltera je pro mě synonymum pro bolest a neskutečný strach." Odpověděla jsem popravdě. Periferním zrakem jsem viděla, jak se Edward napjal. Ani po osmi letech ho to nepřestalo trápit. Neustále si to dával za vinu. Stejně, jako jsem to dělala já. Kdybych tenkrát neskočila z útesu, neupozornili bychom na sebe, ale…

"Jsme tu." Vyrušil mě Edward a zaparkoval do stínu ulice. Velká brána do slepé uličky, temná díra v zemi…

Otřásla jsem se. Sevřela jsem Edwardovu ruku ve své a přitiskla se k jeho hrudi.

"Nessie je uvnitř." Vzdychla Alice.

"To ne!" Vykřikla jsem a rozeběhla se chodbou v podzemí. Bylo to rychlejší, než jsem čekala. Rozrazila jsem dveře do malé místnosti, kde jsem očekávala Giovanu. Mladou dívku, čekající na svou odměnu v podobě nesmrtelnosti. Uviděla jsem ji dřív, než jsem čekala. Vrazila jsem do ní mezi dveřmi a dívka odletěla přes celou místnost.

"Ups." Sykla Alice, když se Giovana sesunula k zemi a držela se za hlavu.

"Měli by si pořídit lepší hlídače. Anebo alespoň ne, tak lidské." Ušklíbla jsem se sarkasticky. Začala jsem hrát svou soukromou hru.

"Bello?" Vzdychla udiveně Alice a pozorovala mě s nechápavým výrazem. Jen jsem pokrčila rameny, nad jejím šokem.

"No co?" Doplnila jsem svou grimasu slovy, ale moje malá jen zavrtěla nechápavě hlavou.

"To nemyslíš vážně." Šeptala stále vyděšená Alice a oči ji kmitaly ze mě na zraněnou Giovanu. Bylo mi té dívky líto, ale napovrch jsem měla kamenný výraz tváře. Semkla jsem rty a prošla kolem stolu k velkým dvojitým dveřím.

"Myslíš, že mám ťukat, nebo o nás už ví?" Ať žije sarkasmus! Pomyslela jsem si a rozrazila dveře. Moje sebeovládání utržilo ránu v podobě Renesmee, klečící u Arových nohou. Oči měla zabořené do země a tiše štkala.

Z posledních sil jsem spolkla vrčení, které se mi dralo z hrdla, a usmála se na trojici upírů.

"Máte tady večírek a mě jste nepozvali?" Přetékala jsem cukrem, až se mi z toho obracel žaludek. Alice vedle mě šokovaně vyvalila oči a Edwardovy spadla čelist.

Fuj… pomyslela jsem si. Znechutila jsem sama sebe.

Aro jen povytáhl jedno obočí a překvapeně se usmál.

"Bello, netušil jsem, že by ses zrovna ty chtěla přidat." Caius s Marcusem si vyměnily zmatené pohledy.

"Co se tu děje." Zavrčel Caius a přelétl mě pohledem. Aro jen zakroutil hlavou.

"Sám bych to rád zjistil, drahý bratře. Bohužel, Belle do hlavy nevidím." Ještě, že tak! Ulevilo se mi. Kdyby mi totiž viděl do hlavy, zjistil by, jak znechuceně se cítím. Jak jimi opovrhuji.

"Tenkrát si měl pravdu. Uznávám. I moje dcera to nejspíš pochopila, ne?" Doufala jsem, věřila, snad se i modlila, aby mě neodhalil. Neměla jsem nejmenší ponětí, co to plácám.

"Bello, to je vtip?" Žasla Alice. Jen Alice! Edward mlčky stál a pozoroval mě. V jednu chvíli bych přísahala, že mu cukly koutky úst, ale nejspíš bych tu sázku prohrála.

"Ne, nech ji, Alice." Zašeptal Edward. Do háje! Prokoukl mě!

"Bella má pravdu. Ani mě už nebaví existovat z krve zvířat. Jen si to vezmi. Co z toho máme? Nic." Nespouštěl ze mě oči. Probodával mě pohledem a moje skořápka, začínala praskat. Byla jsem víc a víc překvapena tím, co slyším. Prokoukl mě, nebo to tak opravdu myslel?

"Edwarde?!" Vypískla Alice. Zděšeně od nás ustoupila k východu. Vypadala, jako lapená zvěř.

"Lžou!" Vyhrkla Jane a vycenila zuby.

Aro k ní natáhl zvednutou tišící ruku.

"Klid, drahá. Brzy to zjistíme." Jakmile vykročil, přála jsem si, aby mě Edward neprokoukl. Aby to v tu chvíli myslel smrtelně vážně. O mém plánu však nic nevěděl, takže mě nemohl prozradit.

"A ty mě štveš." Zavrčela jsem směrem k Jane.

"Proč už nechceš jednou konečně umřít?" Ach, můj milovaný sarkasmus. Byla jsem v něm dobrá. Mých sedmnáct let ve Phenixu, kde to byla jediná obrana, se mi vyplatilo.

"Nejdřív vy." Naježila se. Začala jsem se smát, což ji překvapilo. Znejistěla. Nejspíš nečekala, že tohle ve mně je. Odvaha pramenící z čirého zoufalství a strachu.

"No tak, dámy. Trochu lásky." Kdybych mohla, zvracela bych. Lásky? Můj znechucený pohled se dal přiřknout k nechuti z Jane.

Aro natáhl zvednutou dlaň k Edwardovi. Tentokrát se na mě můj anděl ani nepodíval. Zavřela jsem oči. Tma za víčky jemně problikávala, jako když ťukáte do skomírající žárovky…

Světlo, tma, světlo, tma…

Svraštila jsem obočí a otevřela oči.

Jane!

"Nech toho, nemá to cenu." Pronesla jsem otráveně. Aro se na Jane otočil s výtkou ve tváři.

"Ale no tak, Jane. Je neslušné napadat hosty. Nechtěj, abych tě musel nechat odvést." Jane jen nervózně přenesla váhu z nohy na nohu.

"Konečně." Zašeptal Aro s nadšením.

"Ani nevíte, jak dlouho jsem čekal na tuto chvíli." Radoval se. Pustil ruku mého manžela a zatleskal. Ztuhla jsem.

Mé oči se zabodly do Edwardovy tváře, která se usmívala.

Zvláštní. Jeho pohled byl spokojený. Nebyla v něm křeč a ani známka pochyb. Alice si u dveří zakryla ústa dlaní a vzlykla.

Kde jen byl zbytek rodiny? Emmet, Rose, Esme a Carlisle s Jacobem?

Nessie se na nás dívala s uplakaným výrazem ve tváři. Nechápala, co se děje.

"Oni lžou! Je to hra! Nevěř jim. Zabili Aleca! Demetriho! Felixe! Lžou!" Hysterčila Jane.

"Nelžou, drahá. Právě, že nelžou. Alespoň Edward ne." Otočil se ke mně a natáhl dlaň. Instinktivně jsem strčila ruku za záda, jako malé dítě, které nechce ukázat, co skrývá v dlani.

Aro se zarazil a udiveně si mě prohlížel.

"Copak?" Na tváři se mu objevil úšklebek.

"Nic neuvidíš." Zavrčela jsem.

"To máš pravdu, nic neuvidím, pokud mi to nedovolíš." Šklebila se má noční můra. Sevřela jsem ruce v pěst. Je to ztracené. Vše je ztracené.

"Vážně věříš tomu, že já bych šel proti své ženě, Aro? Co chci já, chce ona. Pokud nám nevěříš, můžeme jít." Pronesl ledově klidně Edward.

Aro ze mě nespouštěl zrak. Stále hledal nějakou známku, náznak mého rozhodnutí.

Držela jsem pevně svůj výraz tváře a hleděla mu zpříma do očí.

Nesmíš uhnout! Nesmíš uhnout!

Uvnitř mě se "Bella" třásla strachy a schovávala do nejzazšího rohu mysli.

Prokoukl nás! Je to ztracený! Chytni Renesmee a uteč! Rychle uteč!

Mlč!

Okřikla jsem sama sebe.

"Ne, to si nemyslím, Edwarde." Otočil svou pozornost Aro.

"To je dobře, protože mám pro tebe návrh, Aro." Tentokrát se na něj upřely zraky všech. Jane si ho měřila pohledem a Renesmee vrtěla hlavou.

"Pusť Renesmee a já tu zůstanu." Hrklo ve mně.

"Edwarde?" byla jsem v šoku. Co to vyvádí?

"Ne, tati, nedělej to!" Křičela Nessie a vrhla se ke mně. V cestě ji však zabrzdila Jane.

"Ne, Aro! Ta je moje!" Vztekala se a tiskla svou dlaň na krk Renesmee.

"Mami!" Vyjekla a má maska byla v ten samý okamžik pryč. Zase mi někdo sáhl na to, co je moje a to se mi nelíbilo. Zavrčela jsem, ale můj zvuk přehlušil jiný - hlasitější.

"Pusť ji, pijavice!" Zařval mužský hlas od dveří. Místností se rozlehl hlasitý zvuk a až když jsem se otočila, viděla jsem obrovského hnědého vlka, jak cení zuby. Emmet s Jasperem mu stáli s neskrývaným úsměvem po boku. Caius s Marcusem se vztyčili na svých trůnech a zaujali bojové pozice.

"No tak, klid!" Rozkřikl se Aro.

"Buďme civilizovaní." Pokračoval, ale to už ze mě spadlo úplně všechno. Strach, úzkost, přetvářka. Roztáhla jsem svůj štít a začala se smát. Aro na mě vyjeveně zíral a kmital pohledem z jednoho člena rodiny na druhého.

Nešlo to zastavit. Kdybych byla člověkem, držela bych se za břicho a tekly by mi slzy.

"Civilizovaní? Vy? Aro, vy nejste civilizovaní." Smála jsem se. Edwardovy se na tváři roztáhl úsměv - jeho dokonale pokřivený úsměv a postavil se opět po mém boku.

"Edwarde! Řekl jsi, že jsi s námi." Vyhrkl překvapeně Aro, ale Edward mě políbil do vlasů a zavrtěl hlavou.

"Ne, řekl jsem, že nepůjdu proti své ženě. Nevzpomínáš si?" Emmetův smích se roznesl sálem. Jen Renesmee byla překvapená a Jacob stále vrčel.

"Ne! Tentokrát ne!" Zařvala Jane a stiskla Nessie krk vší silou.

"Ach." Vyhrkla Nessie, protože její hlasivky nemohly křičet.

Zatmělo se mi před očima. Přísahala bych, že mě hrůzou polil ledový pot, když jsem viděla blednoucí Renesmee.

Tentokrát se sálem nesl smích Ara a Jane. Jejich armáda stála a čekala. Museli jsme jednat. Muselo se něco začít dít. Jacob po mě švihl pohledem a já jen kývla. Jeho mohutné vlčí tělo se vzepjalo a jediným skokem zavalilo Renesmee s Jane. Prudce jsem se otočila a ve stejný okamžik, jako Edward jsem skočila po Arovi. To on byl král. On tomu vládl. Ani Renata, která to celé mlčky sledovala od trůnu, nestihla reagovat. Jak naivní Aro byl, když ji nechal, aby stála opodál. Cítila jsem v dlani cosi pevného a jediným pohybem jsem to oddělila od zbytku. Jeho ruka se plazila po dlážděné zemi a síní se táhl řev.

Emmeta jsem viděla periferním viděním, jak porcuje s Alicí Marcuse a Caia. Pomáhala jim Rosalie s Jasperem. Zvláštní bylo, že slavná Volterská armáda tomu všemu přihlížela. Jane byla bezmocná. Její poslední výkřik mě přiměl se otočit. Jacob ji držel v tlamě do chvíle, než se neovládl a skousl. Jeho zuby se setkaly přesně v místě jejího krku, takže se pro Jane stal Jacob gilotinou. Z hrdla se mi vydral vzteklý zvuk. Jak já je nenáviděla. Zavřela jsem vztekle oči až mě bodlo u srdce…

…najednou bylo ticho. Takové to zvláštní a neobvyklé. Jako, když jste dlouho v hlučné místnosti a najednou přejdete na operační sál, kde slyšíte i upadnout špendlík, jaké je tam ticho.

Ticho. I v mé hlavě bylo ticho. Zvláštní. Žádný panický křik, ani vrčící hlas. Nic. Jako, kdybych ohluchla. Opatrně jsem se rozhlížela po sále a pozorovala ztuhlé členy mé rodiny. I oni se pozorovali. Každý z nás se bál cokoliv říct.

Stále jsem si nebyla jistá, co se děje. Až když jsem se otočila ke dveřím, došlo mi, proč armáda nic neudělala. Nemohla nic udělat, protože to neviděla. Edward se díval stejným směrem, jako já. Usmívala jsem se do tváře milované Zafríny, která na mě mrkla.

"My vyhráli." Zašeptala jsem. Zabili jsme Volturiovy. Zabili jsme královskou rodinu. Můj šepot se rozléhal sálem víc, než křik.
Stále se nikdo nehýbal. Nikdo nemluvil. Zafrína, Carlisle, Esme. Emmet se díval na Rose, která mu to láskyplně oplácela, ale nehýbali se z místa. Ani Alice s Jasperem ne. Jen si hleděli do očí. Jacob stál stále před Renesmee, ale jeho oči zářily smutkem z toho, co musela vidět.

"Ne, prohráli jsme, Bello."
Zašeptal sklíčeně Edward.

"Cože?!"
Vyjekla jsem, ale můj hlas mě zradil. Jak jsme mohli prohrát? Vždyť oni jsou roztrhaní a my ne! To oni tu leží u našich nohou! Cožpak to nevidíš?

"Udělali jsme tu nejhorší věc. Vyvraždili jsme sice bezcitnou rodinu, která chtěla udělat to samé nám, ale oni zastávali zákon. Někdo to teď musí vzít za ně. Jinak nastane chaos. Chápeš to?
Prohráli jsme." Vysvětloval mi Edward s umučeným výrazem.

To ticho mi v tu chvíli rvalo uši. Přišlo mi víc hlasité, než ta vřava předtím.

Jacob se smotal do klubka kolem brečící Renesmee a kňučel ji do ucha. Emmet s Rose se objímali a Alice s Jasperem se pevně drželi za ruce. Esme se tiskla ke Carlisleovi, jen já a Edward jsme stáli kus od sebe.

"Zachránili jsme Renesmee." Zašeptala jsem a dívala se do očí Edwarda. Zavrtěl jen hlavou.

"Přijdou jiní. Bello, až Zafrína povolí své vize, nemáme nejmenší šanci, proti armádě. Je natolik milosrdná, že nás všechny nechá oslepnout."


S každým jeho slovem, jako by mi rval do žaludku kudlu. My vážně umřeme?

Rozeběhla jsem se k Renesmee a sevřela ji v náruči.

"Odpusť mi to, srdce moje." Vzlykala jsem jí do vlasů, oči opět pevně sevřené...






"Lásko, jsi v pořádku? Bello! Slyšíš mě?" Naléhal Edward s panikou v hlase.

Otevřela jsem oči.

Několik tváří na mě vytřeštěně hledělo a mě trvalo chvíli, než jsem si uvědomila, že ležím na zemi a objímám si hrudník.

"To už?" Vydechla jsem a Edward svraštil obočí.

"Co už?" Zeptal se. Byl zmatený. Děkovala jsem Bohu, že si to nepamatuje. Alespoň někdo.

"Jak to udělali? Bylo to rychlé." Vyzvídala jsem. Nemohla jsem si pomoct.

"Je to moje vina." Zašeptal Edward. Povytáhla jsem obočí. To byl celý on, vše byla jeho vina - podle něj.

" Vysmekl se mi z rukou, nechápu, jak, ale povedlo se mu to. Během okamžiku jsem o tebe málem přišel. Omlouvám se, lásko. Hrozně mě to mrzí. On…" ztichl a složil hlavu do dlaní.

Nechápavě jsem na něj zírala. Hledala jsem odpovědi u ostatních. Jacob mi seděl u hlavy, kterou měl v klíně a Renesmee mi svírala pravou ruku ve své. Každý z rodiny měl na mě svou ruku. Na nohách, na rukách, na hlavě. Jen Edward se mě nedotýkal.

"Já to nechápu, co se stalo? Jsme, nebo nejsme mrtví?" Musela jsem to říct rovnou. Protože jinak bych se odpovědi nejspíš nedočkala. Připadalo mi, jako bych řekla něco neskutečně vulgárního, protože se všichni zhrozili a vyměnili si vyděšené pohledy.

"Mrtví? Proč bychom měli být mrtví? Tebe málem Aro zabil." Osvětlila mi situaci Rosalie. Edward zavrčel a svraštil čelo.

"Jak?!" Byla jsem víc a víc zmatená. Aro? Vždyť jsem ho připravila o ruku a Edward o druhou…

Cvak!

Vysmekl se mi z rukou, nechápu jak, ale povedlo se mu to. Během okamžiku jsem o tebe málem přišel…

"Aha." Špitla jsem. Pokusila jsem se posadit a k mému překvapení to šlo. Byla jsem poprvé od své přeměny zraněna.

"Díky Zafríně jsme dokázali zničit i armádu. Chudáci, nic netušili." Pronesl smutně a přesto hrdě Jacob. Vyhledala jsem Zafrínu a vděčně na ni pohlédla. Jen mávla rukou a vyběhla ze dveří. Neřekla jediné slovo.

"Ležela si tu, jako mrtvá, mami. Ani si nemluvila. Ani nekřičela. Skácela ses k zemi a bylo to. Kdybych neslyšela tátu, jak zařval a rozerval Ara na kusy, nevšimla bych si tě. Emmet s Jasperem ho museli od Ara odtrhnout, jinak by z něj byl prášek. A ty? Ležela si se zavřenýma očima." Vzlykala a vzpomínala Renesmee.

Bylo mi jí neskutečně líto.

"Carlisle? Může mít upír sen?" Obrátila jsem svou pozornost jeho směrem. Renesmeein dědeček se zarazil.

"Sen?" Zpozorněl.

Jen jsem nepatrně kývla, když jsem se sápala na nohy a oprašovala si oblečení. Rozhlédla jsem se kolem sebe.

Rozervaná těla, ležící po celém sálu. Chroptící hlavy a cukající končetiny. Výjev, jako z hororu. Odvrátila jsem tvář.

"Myslím, že sen ne. Možná jen vidinu, nebo halucinaci, ale sen…" Očividně ho ta otázka zaujala. První, koho napadlo zeptat se, byl Emmet.

"Tobě se něco zdálo?" vykulil oči. Jen jsem přikývla.

"Musíme odtud. Jede sem policie a hasiči." Zašeptal Edward a aniž by se mě ptal, bral mě do náruče.

"Umím chodit." Bránila jsem se.

"Nedám tě už nikdy z ruky. Nikdy!" zavrčel a tím utnul veškeré mé protesty. Vyplížili jsme se chodbou v podzemí a zastavili až za městem. Emmet s Jasperem podpálili těla a dali si opravdu záležet, podle přiděleného času, než dorazily hlídky.

Edward dodržel slib. Nepustil mě. Ani když jsem si k sobě tiskla Renesmee, nedovolil nám být samy.

"Taková blbost! Taková blbost!" Opakovala jsem, a líbala Renesmee na tvář a do vlasů.

"Já vím, maminko." Tiskla se ke mně a po chvilce se natáhla i po Edwardovi.

"Dostanu výprask?" Začala se tiše smát.

"Ani nevíš, jak velký." Přidal se k ní Edward.

"Ne, nikdo se dnes už mlátit nebude. Už nikdy. Je konec. Už je konec." Šeptala jsem stále dokola.

Z rodinné chvilky nás vytrhl Carlisle.

"Musíme vyřešit, co bude dál. Náš druh je bez strážců." Přísahala bych, že toho lituje. Ale nedivila jsem se mu. Carlisle byl ten typ, co nerad ubližoval jakékoliv živé bytosti. Ať už zlé, nebo hodné. Proto si zvolil dráhu lékaře a byl v ní neskutečně dobrý.

"Není. On je má. Vždycky je měl. Jen o tom dotyční nevěděli." Pohledy všech se stočili k Jacobovi, který mluvil tiše a přesto pevně.

Edward se začal smát.

"Zešílel si? To nejde!" svraštila jsem čelo.

"Zase mi něco uteklo?" Škrábal se na hlavě Emmet, který své rty právě odtrhl od své blonďaté Rosalie.

"Jen trochu, Emme. Jacob si myslí, že bychom měli převzít strážce tajemství." Stále se smál Edward.

"To beru! Chci trůn nalevo. Je u okna." Řehtal se Emmet. Rosalie ho uhodila do žaludku.

"Au, no co? Vořech má pravdu. Kdo jiný by to měl dělat? Jeden trůn já, druhý Edward a třetí Carlisle. Ehm, sorry Jaspere…jsou jen tři." Krčil ramena Emmet.

"V pohodě, nech si ho." Mrkl na něj Jasper.

"No, ve skutečnosti jsem měl na mysli spíš Bellu, než tebe, Emmete." Ušklíbl se Jake a já vytřeštila oči.

"Já?" vyhrkla jsem.

"No jasně. Carlisle je vzorový příklad pro všechny našeho druhu. Je rozumný a moudrý. Edward je neskutečně pečlivý a zodpovědný a ty…" Odmlčel se.

"Ty jsi podle mě vzor všech matek. Jsi odhodlaná a pevná. Promiň Esme, nic proti tvému mateřství, ale Bella je prostě…" Hledal ta správná slova, jak mě ještě víc uvést do rozpaků, ale Esme mu v tom pomohla.

"Bella je čistá a silná. Máš pravdu, ona bude dobrý vzor pro upírky. Taková bílá bóje uprostřed černého oceánu." Jacob souhlasně kývl.

Zírala jsem na všechny a čekala, kdy se začnou tomu vtipu smát.

Edward se jen usmíval a Carlisle byl myšlenkami jinde.

"Nejspíš máte pravdu. Ale já ten trůn nechci. Nemohu ho mít. Nejde to. Mám svou práci a mám ji neskutečně rád. Nechci toho nechat. Podle mě to už není jen tajemství upírů, ale i vlkodlaků. Vezmi místo mě trůn, Jacobe. Tvá vytrvalost, ohledně toho, co chceš a rozumnost v rozhodování. Už nejsi tak horká hlava, jako kdysi. Hlídej tajemství našich světů s Edwardem a Bellou."

"No páni!" Vydechla Renesmee. Otočila jsem k ní hlavu a odhrnula jí pramen vlasů z čela.

Cosi těžkého se mi usídlilo v hrudi, a přesto jsem měla pocit, že se dokážu vznést. V krku se mi udělala bublina zvuku, která se mi drala z hrdla.

Začala jsem se smát. Uvolněně a šťastně. Možná, ale netroufala jsem si to říct nahlas, i svobodně. Přitiskla jsem rty ke rtům Edwarda a i z něj vyzařovala neskutečná pohoda a klid. Odtáhla jsem nepatrně štít, aby měl šanci slyšet můj tichý nápad.

"Vážně? Teď?" Zašeptal mi do vlasů a usmál se svým dokonalým úsměvem.

Jen jsem nenápadně kývla a jeho oči se rozeběhly po okolí. Vzal mě za ruku a rozeběhl se pryč.

"Tak poběž, lásko." Nechali jsme naší rodinu za zády a já se poprvé nemusela bát, že se jim něco stane…


Já u toho tenkrát byla. Nevěř mi, jestli nechceš, ale je to tak, jak říkám." Kývala rozhodně Giovana, když vyprávěla mladé dívce s rudými oči příběh královské rodiny.

"Od té doby jsem s nimi. Vzali mě pod ochranná křídla. Bella je, jako má druhá matka, je to modla pro všechny upírky. Každá chce být, jako ona a o Edwardově lásce k ní se už napsalo mnoho písní. O jeho srdečnosti se vypráví přes tři sta let. Vlčího krále, Jacoba, znají po celém světě a jejich malou Renesmee? Tu všichni uctívají, jako dítě králů. Vždyť ona je dítětem králů. Máš být na co hrdá, že tě zachránili." Giovana pozorovala dívku svým zlatým pohledem. Mile se na ni usmívala.

"Mluvíš o nich, jako o bozích." Zašklebila se žíznivá dívka.

"Však taky ano. Řekni mi, kdo je podle tebe víc, než Cullenovi? Oni uctívají život a neberou ho, jen kvůli moci. Dělají vše proto, aby dotyčný přežil. Uctívají umění, hudbu, vědomosti a lidství." Protočila oči, jako by to bylo nad míru jasné. Dívka se kousla do rtu.

"Je krásný…tedy, myslím Edwarda." Špitla a Giovana se začala smát.

"Ano, Edward Cullen je nejkrásnější upír, jakého znám, ale Bella má jediná právo ho mít. A hlavně, i kdyby neměla. Edward má oči jen pro ni. Po celou tu dobu, je jeho královnou od samého počátku." Z jejich rozhovoru v černé místnosti je vyrušil tichý smích.

"Giovano, nepřeháníš to trošku?" Giovana vzhlédla a kdyby mohla, zrudla by. Bella se vynořila ze stínu dveří a usmívala se.

"Bello, promiň, ale měla by ten příběh znát." Bella se jen zasmála.

"Copak k příběhu patří i ty výmysly?" Zakroutila Bella pochybovačně hlavou.

"Nejsou to výmysly. Kdo jiný by to vyprávěl, než ten, kdo o tom něco ví?" Dívka kmitala pohledem z Giovany na Bellu a snažila se to pochytit, ale marně.

"Mami, babička s dědou přijeli!" Křičela na chodbě Renesmee a její kroky se rozléhaly prostorem.

Dívka jen povytáhla obočí a upřela zrak na Giovanu, když se Bella vytratila s dcerou ze dveří.

"No jo. Carlisle s Esme. To jsou prarodiče Renesmee. Carlisle stvořil Edwarda a… No, to je na dlouho, nechceš nejdřív na lov? Pak ti to povím. Máme na to celou věčnost, nemyslíš?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama