12. kapitola - Je po své matce, Bello

23. října 2010 v 19:32 | RencaR. |  POVÍDKY
TT
Pohrávala jsem si s myšlenkou, jak oklamat Volturiovy. K mé absolutní smůle mě nic nenapadalo už třetí den. Chodila jsem, jako hladová šelma po domě, vrčela na rodinu a odmítala komunikovat. Renesmee jsem od sebe odehnala natolik, že pokaždé, když mě uviděla ve stejné místnosti, utekla. Edward byl můj tichý a dokonalý stín. Jacob si vzal příklad z Ness a vyhýbal se mi. Jasper s Alicí mě jen lítostivě pozorovali a Emmet s Rose se chovali, jako by se nic nedělo. A ono vlastně nedělo. Alespoň ne, pro mou rodinu. Ten večer, kdy se rozhodlo, že budeme bojovat - Edward byl proti tomu - jsem si uvědomila, že nedokážu riskovat jejich životy. Nedokázala bych pak existovat s výčitkou, že jsem tomu mohla zabránit.


"Lásko, co jít na lov?" Promluvil tiše Edward a položil mi klidně ruku na rameno. Ztuhla jsem, ale musela jsem připustit, že má žízeň mě v krku pálila podstatně víc, než dřív. Bylo to už několik dní, co jsem nelovila, a můj hlad začínal být nebezpečný.

"Přidáme se k vám, můžeme?" Vyhrkl Emmet s Jasperem unisono, až se všichni začali smát. Dokonce i já.

"Další rodinný výlet?" Špičkoval Edward a mně se záhadně ulevilo. Musela jsem přijít rychle na jiné myšlenky. Byla jsem moc průhledná. Musela jsem na svém sebeovládání víc pracovat. Polevovala jsem. Každý si už mohl v mé tváři přečíst, v jaké jsem náladě, a co cítím. Nelíbilo se mi to, ostatně, jako vždy. Objala jsem Edwarda kolem pasu a vtiskla mu své kamenné rty na krk.

"Děkuju" zašeptal a tiše se zasmál.

"Bylo mi potěšením." Uchichtla jsem se a Edwardovy paže se mi omotaly kolem těla.

"Rodinný výlet? A musím jít?" Mrkl na mě Jacob. Edward jen tiše a krátce zavrčel. Nebádala jsem po jeho důvodu, ale nejspíš jsem si to mohla hravě domyslet. Ness byla ve svém pokoji. Na lov jsme chtěli jít všichni společně i s Alicí, Esme, Rose a Carlislem. Měli by dům sami pro sebe.

"Ty ne, ale Nessie jo." Vyštěkl Edward, ale Jacob jen mávl rukou.

"Tu tak dostaneš do lesa. Ts, sledoval si poslední dobou někoho jiného, než Bells? Renesmee se toho vzdala. Chce normální jídlo, jako normální člověk." Čekala jsem, jestli ještě k tomu nevyplázne jazyk, jak moc z něj čišela hrdost na mou dceru. Byl jak malý kluk, který vyhrál v hádankách. Edward jen zavrtěl hlavou a ušklíbl se.

"Fajn, vrátíme se asi tak za dvě hodiny. Nepodpal vilu, Jacobe." Sykl Edward a táhl mě z domu. Vyběhli jsme mezi stromy a do mě se vléval příliv nového života - obrazně řečeno. Nová energie, radost, nadšení, že jsem venku. Přeskočila jsem řeku a zvonivě se zasmála, protože jsem dopadla první. Milovala jsem let vzduchem, přeskoky přes vodu a lov. Tentokrát jsem byla já opička. Tiše jsem vzdychla a ve vteřině jsem měla kolem pasu omotané Edwardovy paže. Nezklamal.

"Tak kam zajdeme na oběd?" Smál se za námi Emmet. Ten jeho sarkasmus a neustálý elán byl vyčerpávající.

"Chudáci zvířata umřou a ty z toho máš legraci?" Vrčela Rose a cosi svírala v ruce. Trvalo mi jen pár sekund, než jsem to rozpoznala. Hrozně to páchlo.

"Ale no tak, lásko. To si nemohla počkat, až prostřeme?" Řehtal se Emmet a Rose odhodila zdechlinu do křoví. Alice jen nakrčila zhnuseně nos.

"Proč králík? Máš ty vůbec vkus?" Rose po ní střelila pohledem, ale nekomentovala to. Edward mě políbil do vlasů a já urychleně vyhledala jeho rty, abych je uzamkla do svých. Naše veřejná - soukromá chvilka byla narušena vyjeknutím.

"Stádo jelenů a parádní rodinka koček. Mňam." Tleskala Alice, ale než se mohla rozhoukat, my ostatní jsme se už hnali za pachem. Musela jsem se smát. Edward mě stále držel za ruku.

"Užij si to." Špitl, když mě kus před stádem pouštěl a rozeběhl se jinam, než já. Bez zaváhání jsem se odrazila od země a vyskočila na vysokou větev. Cítila jsem silného samce pumy a tomu se nedalo odolat.

"Je můj." Vyjekla jsem pro případ, že by na něj někdo dostal zálusk a byl tam dřív, než já.

"Nech si ho." Smála se Rose a já si ji mohla prohlédnout, jak se škádlí s další kočkou. Bylo mi těch zvířat trochu líto. Byla na lovu a nakonec se sama stala kořistí. Nechtěla bych být na jejich místě. Nikdy. S úlevou jsem vydechla, když mi už po milionté došlo, že se to nestane. Já nikdy nebudu kořistí. Odrazila jsem se od větve a vycenila zuby. Chudák kočka.

"Pojď se ztratit, lásko." Zašeptal mi do ucha Edward.

"Co? Teď?" Zděsila jsem se a rozhlédla kolem sebe. Panikařila jsem, že nás zaslechl Emmet a nenechá si ujít příležitost rýpnout si do nás. Naštěstí tam nebyl.

"Sledoval jsem tě, jak ses zmocnila toho zvířete a…" Vzdychl a usmál se tím svým dech beroucím úsměvem.

"Chtěl bych být na jeho místě, jen do chvíle smrti. Propadnout ti. Nechat na sebe působit tvou krásu, umřít pod tvými rty." Šeptal mi stále do dolíčku na krku, a kdybych byla člověkem, asi by se mi zastavilo srdce. Zrychleně jsem dýchala, jen naučený pohyb z období lidství. Jeho sladký dech se mi rozléval po mramorově hladké kůži.

"Nechat si rozervat kůži tvou rukou. Chtěl bych, abys byla tím posledním, co uvidím, kdybych umíral." Zavřela jsem oči a za víčky se mi odehrával příběh.

Dokonalý Edward procházející se po louce. Jeho nadpřirozeně krásná vůně… Sleduji ho z povzdálí. Je nesvůj. Ví, že tam není sám. Otáčí se na mě v okamžiku, kdy se odrážím od větve a skáču. Jeho oči jsou vyděšené a překvapené. Jsou zelené. Edward je člověk a jeho vůně mi rozdírá hrdlo nepopsatelným žárem. Zastavuju kus od něj. Pomalu a tiše se k němu blížím. Hledím mu do očí… nehýbe se. Nemůže. Propadl mi - je můj. Vím, že jsem vyhrála. Hřbetem ruky mu přejíždím po tváři až ke krku. Reaguje přesně, jak má. Naklání hlavu ke straně a já se k němu tisknu.

"Jsi krásná." Šeptá mi omámeně do ucha, když se mé rty dotknou jeho horkého krku.

"Já vím." Zasměju se tiše a mé zuby mu hladce proniknou tenkou kůží. Nebrání se. Padá k zemi s úsměvem na tváři. Umírá šťastný…

"No teda." Zasmál se Edward a vytrhl mě z myšlenek. Zastyděla jsem se. Ve svém putování jsem povolila až moc uzdu představivosti a nechala štít, aby se roztáhl.

"Tak to bych bral. Je jen škoda, že jsme si slíbili, že nikdy nezemřeme. Tvou rukou bych to bral." Políbil mě na klíční kost.

"Doprovodíš mě tedy, paní Cullenová?" Prosil smutně a já s ním opět prohrála.

"Na konec světa, pokud si to přeješ." Zvedla jsem se od mrtvého samce a rozeběhla se na sever. Cítila jsem Edwarda za svými zády do chvíle, než mě povalil na zem.

"Nenechám tě, abys mi emigrovala." Smál se společně se mnou a svíral mě v náruči.

"Do Kanady nejdu. Líbí se mi ve Spojených státech." Bránila jsem se.

"Všichni jsou na jihu, Bello." Zvážněl. Naprosto přesně jsem věděla, co bude následovat. Naklonil se ke mně a spojil naše rty. Uzamkl mě ve svém medvědím obětí a jeho jazyk se spojil s mým. Celé tělo se mi napjalo a křičelo radostí. Chtělo víc. Naše těla k sobě dokonale pasovala. Jako dva dílky skládanky. Tiskla jsem se k němu, a přesto se mi zdálo, že je daleko. Jemně vzdychl a ve vteřině ležel nade mnou.

"Jsi krásná." Zašeptal mezi polibky a vrátil své rty na jejich místo u mě. Jeho ruce jsem cítila na holé kůži pod svou košilí. Prozkoumával detaily mého těla a jeho prsty druhé ruky se proplétaly v mých vlasech. Odtáhl se jen na vteřinku, aby mě mohl políbit na nahý krk. Naklonila jsem hlavu, pro snadnější přístup.

"Já vím." Zasmála jsem se tiše. Věděla jsem, proč to řekl. Viděl mi do hlavy. Čekal, že to odpovím.

Než jsem se nadála, měla jsem své džíny sundané a mé tělo se vzpjalo proti Edwardově nahé postavě.

Už mnohokrát se psalo o roztančeném světě, když dva se milují… Miliony spisovatelů popsalo tuhle chvíli barevně a intenzivně, ale ani jediný z nich se nedokázal přiblížit pocitu, který se mě zmocnil. Husí kůže se mi roztančila po těle. Jeho dech mě hladil na nahé kůži, slunce se od nás odráželo a všude bylo ticho. Posvátné ticho, přerušované jen naším dechem. Přirážel pomalu a mučivě, jako by si do své bezedné paměti chtěl zapsat každý okamžik, každou sekundu. Přejela jsem mu nehty po zádech a jeho tělo se propnulo. Zaklonila jsem hlavu a můj štít se rozletěl do světa. Ztuhl, když si to uvědomil. Panicky jsem otevřela oči a upřeně se podívala na jeho tvář. Potutelně se usmíval a nespouštěl ze mě svůj zrak.

"Páni…" Vzdychl.

"Tohle si ještě nikdy neudělala." Byl stále překvapený a omámený.

"Wow, to jsem netušil." Tentokrát z něj čišela pýcha a hrdost, jako z malého kluka, kterého pochválil táta za jedničku v žákovské. Byl na sebe hrdý. Měl být proč. Ale na malý okamžik jsem litovala, že jsem mu ukázala až moc.

"Já tedy rozhodně nelituju." Zasmál se a přitiskl opět své rty na mé. Stáhla jsem svou obranu zpět a ponořila se do jeho pohybů…

Leželi jsme vedle sebe a jeho prsty mě hladily na břiše. Náhle si zklamaně povzdechl a zesmutněl.

"Co?" vyhrkla jsem. V jeho očích se zablýsklo.

"Ukaž mi víc." Škemral.

"Ne, neukážu. Rozptyluje tě to." Smála jsem se.

"Ehm… můžu tě přinutit." Ušklíbl se. Zaklonila jsem hlavu v návalu smíchu nad vzpomínkou.

"Já se tě nebojím, Edwarde. Teď už obzvlášť ne." Omotal mi paži kolem pasu a stáhl si mě pod sebe.

"To si vážně neměla říkat." Zavrčel s předstíranou zlobou a já vyjekla. Přikoval mě k zemi a zuby mi přejel po krku, v místech, kde kdysi vedla silná tepna. Nakonec tam však jen přitiskl své rty.

Vzdychla jsem. Bylo mi v tu chvíli neskutečně smutno. Co mi chybělo? Ty chvíle, kdy jsem byla člověkem? Sama jsem si je už pořádně nepamatovala. Nebýt Edwardových připomínek, zapomněla bych asi i naše soukromé vtípky a chvilky. Co by vlastně bylo teď, kdybych neměla Renesmee? Kdybych neotěhotněla? Byla bych vůbec ještě člověkem?

Edward mi pomohl na nohy a neustále se na mě utrápeně díval.

"Řekl jsem něco nevhodného? Pokud ano, moc se ti omlouvám, neuvědomil jsem si to." Spustil, ale já ho utišila ukazováčkem, který jsem mu přitiskla na jeho mramorové rty. Matně jsem si pamatovala, jak mě jeho kůže studila. Teď už ne. Hřála stejně, jako ta má. Políbil mi ten samý prst a svraštil obočí.

"Co by bylo teď, kdybychom neměli Renesmee?"
Vyhrkla jsem a v zápětí jsem své otázky litovala.

"Mrzí tě, že si mě tehdy neposlechla?" Panicky jsem zavrtěla nad jeho slovy hlavou. Nelitovala jsem toho ani omylem. Nikdy toho nebudu litovat.

"V žádném případě, Edwarde. Jen mě napadlo, jestli bys mě dokázal přemluvit být člověkem. Tenkrát jsem byla rozhodnutá zůstat mezi lidmi ještě minimálně jeden semestr, než jsem zjistila, že čekám Renesmee. Proč by se ti to nemělo podařit i poté?" Edward si mě stále obezřetně prohlížel a vyčkával, kdy konečně zajdu k jádru věci.

"Ty lituješ, že nejsi člověkem…" Vydechl šokovaně a já si chtěla vyrvat vlasy zlostí. Nepochopil mě. Věděl, čeho lituju, ale nepochopil proč.

"Jen kvůli tobě a Renesmee. Chápeš? Nebýt mě, nepřišli by Volturiovy ani jednou do Forks. Jen díky mě tu jsou skoro stejně tak doma, jako ve Volteře. Chápeš? Kdybych byla člověk, nepřišli by sem." Opakovala jsem stále dokola, ale Edward se nezdál přesvědčený. Mě ve tváři frustrovaný výraz a mě to rvalo moje mrtvé srdce.

"Omlouvám se ti, Bello. Neměl jsem tušení, že tě to tak moc mrzí, že jsi s námi, že…" Semkl rty a zavřel pevně oči. Praštila jsem ho do hrudníku.

"Edwarde, přestaň, pořád mě nechápeš!" Křičela jsem už dost hlasitě, protože moje hysterie sílila.

"Miluju vás. Všechny vás zbožňuju a nelituju jediného dne, co jsem upírem. Mám to, co jsem si přála od chvíle, kdy jsem tě poznala. Mám tebe a dostala jsem k tomu navíc i Renesmee, jen se o vás musím pořád bát." Edward mě chytil pod vlasy za krk a přitiskl si mě na rty. Umlčel mě. V krku mě pálil neexistující pláč a jeho polibky byly drsné a hladové.

Telefon nepatrně cinknul, než ho stihl Edward zdvihnout.

"Slyším." Zašeptal a k mému klidu mě obdařil nestoudně krásným úsměvem. Jenže celá ta chvilka trvala jen krátce. Jeho výraz zkameněl a já mohla přísahat, že zbledl. Když položil telefon, omotal mi ruce kolem těla, jako nějaké bezpečnostní jištění. Proč?

"Renesmee odjela do Itálie. Nechala doma jen dopis." Dívala jsem se mu tupě do očí a nezmohla jsem se na nic. V hlavě mi hýřil milion myšlenek a nápadů. Různá vysvětlení, proč to udělala. Kdy se vrátí, co tam šla dělat. Zírala jsem do mrtvého bodu a cítila, jak se můj soukromý vesmír rozpadá. Celé to šlo do háje. Připadala jsem si, jako kdybych nabrala vodu do dlaní a ona mi proklouzla mezi prsty. Ness o našem plánu s Itálií nevěděla, takže se rozhodla jednat sama.
Vzdychla jsem.

"Po kom to dítě je?" Edwardovi se jen krátce nadzdvihly koutky úst v nepatrném úsměvu.

"Je po své matce, Bello." No jasně, jak jinak…? Pomyslela jsem si sarkasticky
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama