11. kapitola - Bylo hůř a bude líp, doufám

23. října 2010 v 19:29 | Kiki B. |  POVÍDKY
TT

"Děláte si srandu, že jo. Přeci neutečeme. Budeme bojovat. Nejsme srabi. Nebo jo?" Skučel Jacob unisono s Emmetem. Oni dva byli snad jediní, kdo nesouhlasili s Edwardovým plánem na naši záchranu. Carlisle vyslechl jeho plán a nyní byl distancovaný od nás ostatních a seděl v rohu místnosti. Pohled měl upřený z okna. Pozoroval kapky deště a toulal se v myšlenkách. Esme pro změnu sledovala jeho. V očích strach a přesto náznak naděje. Rosalie si poklepala na čelo.


"Jste vy dva normální? To se vám na světě tak pramálo líbí?" Vrtěla hlavou. Tvářila jsem se šokovaně. Nevěřila jsem vlastním uším, že tohle mohl Jacob říct. Věděla jsem, že je slabomyslný v určitých bodech, ale že je ochotný riskovat život Renesmee?

"Ty sama nesnášíš stěhování, Rosalie." Vrčel na obranu Jacob, ale Rosalie jen vycenila zuby.

"Pro záchranu to přežiju, podvraťáku." Chvilku na sebe upřeně zírali. Nezasvěcený by řekl, že hrají hru, kdo to vydrží déle, ale nám bylo jasné, že jde o tichou výzvu. O získání moci nad tím druhým.

"Ale no tak, zlato. Neříkej, že si ráda nesrazíš pár vojáků." Dobíral si Rose Emmet. Potutelně se u toho culil, což bylo u něj nadmíru předvídatelné. Edward jen vrtěl nechápavě hlavou.

"Proč já tě nenechala tomu grizzlymu, byl by klid. Jsi horká hlava." Vyčítala si naoko Rose. Povytáhla jsem překvapeně obočí. Nechápala jsem, jak to může říct. I kdyby jen ze vzteku, neměla to říkat. Nebyla to pravda. Rose Emmeta nadevše milovala, stejně, jako já Edwarda.

"Já v tom smečku nenechám, s tím nepočítejte. A stěhovat La Push je hloupost. No řekni, Bells." Najednou jsem se stala středem zájmu devíti párů očí. Zavrtěla jsem se na křesle a hledala pomoc u Edwarda.

"Stejně, jako ty, ani my nenecháme naší rodinu napospas Volturiovým. Dělej si, co chceš. My odcházíme." Řekl rozhodně Edward. Všichni, kromě Emmeta kývli.

"Počkat, tati, to nejde. Já bez něj neodejdu." Ach Renesmee. Holka paličatá.

"Na to zapomeň, jdeš taky." Vyhrkl Edward s Jacobem rozhodným hlasem. Nessie nadskočila a vzlykla.

"Nikam bez tebe nejdu, Jacobe. Buď jdeš se mnou, nebo tu zůstanu s tebou." Zavrčela, ale mě bylo jasné, že to má prohrané. Natáhla jsem k ní paži a ona mi do dlaně vložila svou ruku.

"Srdíčko, neboj se. Vyřešíme to." Klidnila jsem dceru. Jenže co se mělo řešit? Bylo tu jen pár variant. Buď odejdeme a budeme neustále utíkat, což se ani mě moc nelíbilo, jelikož jak dlouho mohlo Volturiovým trvat, než najdou jiného zdatného stopaře. Nebo tu zůstaneme a počkáme na vlastní smrt. Samozřejmě tu byly ještě ty varianty, kdy tu zůstane jen část, ale to neprošlo už v počátku. Pokud by zůstal Jacob, neměli jsme šanci dostat odtud Nessie. Bez Nessie jsem nebyla ochotná odejít já, ale to jsem si zatím nechala pro sebe. Emmet byl nápadem na boj nadšený a Rose bez něj žít nehodlala. Edward by tu zase nenechal napospas mě s Renesmee. Jediní, kdo mlčeli, byl Jasper s Alicí a Esme s Carlislem.

Další bolestné uvědomění mě zasáhlo, jako rána pěstí. I když už Charlie nežil, byla tu spousta jiných známých a s příchodem Volturiových… kolik by jich přežilo?

"Co tichý útok?" Zašeptal Jasper a sledován ostatními pokračoval.

"Mají sice armádu, ale když nebude mít za kým jít, rozpadne se." Zesílil svůj hlas. Jacob si s Emmetem plácli zdviženými dlaněmi a zasmáli se.

"Není na vaší straně. Uvažuje jen o záchraně rodiny, Emmete." Odpovídal na jeho myšlenky Edward. Nebyl z toho nadšený o nic víc, než já, ale musel připustit, že to znělo slibně.

"Je to dobrý plán, Jaspere." Kývl směrem k němu a Jasper se uvolnil.

"Jen ta tvá infiltrace… jak si to představuješ, jsi tam docela nejistý a zmatený." Tápal dál a nám to začínalo lézt na nervy.

"Mluvte, jako lidi. Nejsme ty, Edwarde, neumíme číst myšlenky. Takže komunikujte." Vrčela Rosalie. Cítila jsem, jak se třesu a potí se mi dlaně… zarazila jsem se. Netřásla jsem se já. Střelila jsem pohledem po Renesmee, která byla bledší než Edward. Po čele ji stékala krůpěj potu a celá se klepala. Její nervy byly nadranc.

"Carlisle?" Panikařila jsem. Ve vteřině stál u Ness a pozoroval ji.

"Tak to vidíš, co děláte. Ta holka z vás má újmu, blbci." Vyštěkla nabroušeně Rosalie. Jacob se tvářil smutně. Em se pustil do hádky se svou blondýnkou, zatímco ostatní vyčkávali na Carlisleův verdikt.

"Dám ti něco na spaní a půjdeš si lehnout. Jsou to nervy. Psychika je velmi citlivá. Moc jsme ji rozrušili." Mluvil z něj profesionální lékař. Nebyl to Renesmeein děda, ale doktor.

"Nikam nejdu. Chci vědět, co jste vymysleli." Šeptala Nessie a sotva se držela pohromadě.

"Ne, jdeš si lehnout a já ti to pak převyprávím." Odpověděla jsem jí a brala do náruče.

"Odnesu ji tam." Rval mi ji z ruky Edward. Nessie se po něm natáhla a zabořila mu hlavu do krční jamky. Sevřel ji v náruči. Bolelo mě, že mu dala přednost. Proč to udělala?

"Chce si se mnou promluvit." Zašeptal mi do ucha a zmizel s ní v patře.

"Jaspere? Povíš nám, tvůj plán?" Odvedla jsem téma, abych se nesesypala ještě já. Jasper se posadil na poslední schod a odkašlal si. Podle mého to bylo zbytečné gesto naučené pro hru na lidi, ale pokud mu to pomůže… budiž.

"Pokud bychom dokázali proniknout do jejich sídla a zneškodnit Jane s královskou trojicí, máme reálnou šanci na klid. Jsou jen čtyři. Samozřejmě Renata je problém, ale s jejím štítem se dá taky pohrát. Kdyby Edward s Alicí předstírali, že se k nim chtějí přidat, je šance, že to pro nás ostatní bude lehčí." Ve vteřině jsem stála na nohou a krčila se.

"Na to zapomeň. Z Alice a Edwarda rozhodně nehodlám dělat návnadu." Vrčela jsem přes zaťaté zuby.

"Holky, vy z toho naděláte. Je to jen jako." Culil se Emmet. Litovala jsem, že ho nemůžu rozcupovat, aniž by se mi na krk pověsila Rose.

"Sklapni, Emmete." Překvapila mně Rosalie.

"Bella má pravdu. Je to risk. A ty Jaspere, nemyslíš si, že to přeháníš?" Otočila svou pozornost jinam.

"Ne, on má pravdu. Vyšlo by to. Tak jak to myslí Jasper… má to reálnou šanci na úspěch." Smála se Alice. Jejím slovům nebylo těžké uvěřit.

Raději bych tam šla sama. Měla jsem větší šanci přežít se svým štítem, než riskovat jejich životy. Dostala bych se v klidu až k nim. Bez nejmenšího podezření. Všichni vědí, že jsem cvok, který riskuje. Mohla bych před Ara předstoupit s klidným úsměvem a pak jen odstranit Renatu. Pak by nebyl problém dostat tam Edwarda a ostatní, aby mi pomohli se zbytkem. Pod mým štítem by byli ve větším bezpečí, než kdyby vyrazili sami.

"Ano!" Vytrhla mě Alice z úvah. Poskakovala radostí a tleskala, jako malé dítě. Smála se tak hlasitě, až přivolala Edwarda. Ten s pusou dokořán sledoval její vize a kmital mezi námi pohledy. Hledal onoho strůjce, který tu vizi způsobil. Pozorovala jsem tváře ostatních, ale všichni byli stejně zmateni, jako já. Edwardův pohled zůstal viset na mě a jeho zorničky se roztáhly ještě víc. Trhla jsem sebou, když mi došlo, že to já způsobila tu vidinu.

"To nemyslíš vážně Isabello Marie Cullenová." Zavrčel překvapeně a čekal. Pokrčila jsem nevinně rameny a pokusila se usmát. Bohužel jsem byla v takové křeči, že má tvář se nejspíš zkroutila jen do prapodivné grimasy.

"Ani to nezkoušej. Nevyjde ti to." Pokračoval ve svém monologu. Sama jsem si ani neuvědomila, že můj nápad byl v podstatě plán, který chci uskutečnit. Pro záchranu lidí kolem mě, pro Nessie, pro Edwarda, pro Esme…

"Nech ji, je to lepší, než se tam bezhlavě vřítit." Stála při mně Alice. Jeho tón hlasu mě vytočil.

"Neví, co dělá. Nezná to." Já to neznám? Ts!

"Vím moc dobře, co dělám, Edwarde. Já nejsem upír první rok, uvědom si to. A i kdybych byla, mám dokonalou sebekontrolu. Lepší než si měl ty." Trhl sebou, jakmile jsem zasáhla jeho období, kdy se odtrhl od Carlislea. Ze všech sil se na to snažil zapomenout a já mu to krutě připomněla.

"Tohle není o sebekontrole, ale o sebevraždě." Vzdychl s umučeným výrazem.

"Takže ty na jistou smrt jít můžeš a já ne? To se pleteš." Zvýšila jsem hlas a dupla.

"Nedostaneš se tam, pokud do toho budu mít co mluvit, Isabello." Zlobil se. Bál se o mě a já mu to neulehčovala, ale i já měla svou hrdost a nehodlala jsem ustoupit ani o krok.

"Tak to se tedy dívej." Vrčela jsem, dokud se mezi nás nevložil Carlisle.

"Bella má pravdu, Edwarde. Křivdíš ji. Nejdřív nám všem řekněte onen plán a pak se rozhodneme." Mluvil klidně, až jsem si říkala, jestli nemá podobný dar, jako Jasper. Ten mimochodem nezasáhl, když jsme si s Edwardem vjeli do vlasů.

Edward hlasitě vzdychl a střelil pohledem po Alici, která to rozpoutala.

"No co? Já za to nemůžu, co jsem viděla." Bránila se a vyhledala očima Carlislea.

"Viděla jsem sedět Bellu na trůně, společně s Edwardem a tebou, Carlisle. To je celé. Vyšlo to lépe, než předešlá vize. Nevím, kdo to rozpoutal, ale podle toho, že Edward u nikoho neviděl nic, co by nasvědčovalo nějakému plánu, dojdeš ke stejnému závěru, jako on." Ani to nemusela říkat a oči všech se upřely na mě.

"Jen jsem si hrála s variantami, nic víc. Neškodný plán. Rozhodně méně nezodpovědný, než ten Jasperův." Vztekala jsem se. Vždyť mám pravdu. Já budu ve větším bezpečí než oni.

"Mám větší šanci dostat se k Renatě a ke královské trojici, než kdokoliv z vás. Jane na mě nepůsobí, ani ostatní ne. Když odstraním Renatu, jsem schopná vás zaštítit, abyste byli vůči Jane imunní, jako já." Vysvětlovala jsem. Na tváři Jacoba s Emmetem se roztáhl úsměv, Jasper byl zamyšlený a Alice stále tleskala. Rosalie hledala nějaký záchytný bod, aby mohla vybuchnout, ale Edward, ten ho hledat nemusel.

"Nebudeš ze sebe dělat volavku. Nikdy. Je to moc nebezpečný, chápeš to?" Sténal. Trápilo ho, že jeho rady neberu na vědomí. Jenže já měla své vlastní starosti. Já se taky bála. Obávala jsem se o něj, o Nessie a o ostatní.

"Říkám to nerad, ale Bella má pravdu. Je to dobrý plán." Kýval souhlasně Carlisle.

"Ne!" Nadskočila jsem, když zařval na celý dům.

"Neřvi, vzbudíš Renesmee." Vyštěkl Jacob.

"Sklapni, Jacobe." Obrátil Edward svůj vztek na něj.

"Nemáš do toho co mluvit." Jacob jen zavrčel a sevřel ruce v pěst.

"Uklidněte se, oba." Tišila je Alice.

"Musíme to udělat, Edwarde. Jinak nemáme naději. Nechci utíkat po zbytek věčnosti, chápeš? Chci pro Jaspera lepší budoucnost, než neustálé skrývání." Edward se začal smát.

"Ale Alice, naše existence je jenom o samém skrývání. Neustále se skrýváme. Proč by to mělo najednou vadit?" Zavrtěla jsem hlavou.

"Takovou budoucnost chceš pro svoji dceru, Edwarde?" zašeptala jsem a čekala. Jeho tvář se zkroutila do frustrující masky a z hrdla mu unikl sten.

"Nechci o tebe přijít, Bello." Vysvětloval pomalu a vpíjel se do mě pohledem.

"Nepřijdeš o mě. Nedovolím to." Natáhla jsem k němu ruce a on během sekundy překonal vzdálenost mezi námi, aby mě mohl sevřít v náruči.

"Dobře, ale jestli se dostaneš do nebezpečí, okamžitě to rušíme." Škemral. Musela jsem se usmát.

"Fajn. Dohodnuto." Nastala opět chvíle, kdy jsem byla vděčná, že mi nevidí do hlavy. Jak jinak bych ho přesvědčila o opaku? I kdyby to bylo, bůh ví, jak zlé, nehodlala jsem z boje utéct. Alice jen tleskala radostí. Když jsme se posadili kolem velkého obdélníkového stolu v jídelně, vše utichlo. Napětí se dalo krájet. Všechna legrace byla pryč. Kamenné tváře se dívaly jedna na druhou. Hustota vzduchu se dala krájet nožem na máslo a naše budoucnost měla každou chvíli přijít na přetřes. Zůstávala jediná otázka… Jak přežít v co největším počtu?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama